wildfoto

Bylo to někdy na jaře, vloni na jaře. Byli jsme s bráchou Mirkem omrknout jedno menší, táhlé údolí. V lese mezi dvěma kopci porostlými statnými smrky se zde vine lesní potůček. Šli jsme tak pozvolna do kopce a probírali co život dal a vzal. Když jsme urazili asi kilometr od úpatí kopce, narazili jsme na jednoho mloka. Neboť jsem tyto žlutočerné krasavce viděl naposledy někdy před deseti lety, měl jsem z nálezu obrovskou radost.  Ačkoli jsem s sebou měl jen aparát s dlouhým objektivem, pokusil jsem se udělat pár snímků.  V lese pod stromy je na focení žalostně málo světla, navíc se neúprosně nad našimi hlavami kupily mraky, které s sebou nesly spoustu životadárné vody. Zalehl jsem na zem, do mechu a kapradí, a po spoustě nezdařených pokusů jsem přece jen pár snímků stvořil. Po pravdě spíš dokumentačně, podmínky byly opravdu bídné. Asi po půl hodině začalo krápat. Sbalil jsem tedy foťák a vyrazili jsme zpět až k místu, kde jsme u ústí potoka do řeky měli zakotvenou pramici. Po cestě jsme potkali ještě dva další mločí krasavce směřující k potoku. Nakopli jsme motor a hurá domů. Byl jsem rád za tohle úžasné setkání, to jsem ale ještě netušil, co nás čeká letos....

Letos na začátku dubna se Míra opět ozval. Že prý se v lese objevili mloci. Dlouho jsem neváhal. Jakmile nastal víkend, sbalil jsem aparát , makroobjektiv, odrazku a další nezbytnosti a mazal jsem k brašulovi. Když jsem dorazil, vypili jsme šálek lahodného čaje, navlékli se do maskáčů a vyrazili do lesa. Tentokrát jsme ale šli podstatně blíže, do lesa na druhé straně řeky. Nicméně krajina a biotop je zde dost podobný. Dva kopce, které při svém úpatí vytvářejí  malebné údolí  linoucí se z kopce směrem dolů k železniční trati. Rozdíl je v tom, že zde není les jen jehličnatý, ale smíšený. Údolím se stejně jako na protější straně řeky téměř neslyšně line potok. Spíše jde o lesní bystřinu, která v nejširších místech dosahuje sotva metrové šířky a hloubky tak akorát po kotníky. Přišli jsme k potoku po lesní cestě, která jej v jeho větší části doprovází. Jdeme pomalu dolů z kopce a už z dáli je vidět první salamandr, jak si to líně šine přes cestu směrem k vodě. Mohl mít dobrých dvacet centimetrů. Krásnej začátek. Jdeme dál. Po dalších několika metrech se objevuje druhý mlok, pak třetí, čtvrtý, pátý.... Každých několik metrů počet stále roste a roste. Po 60 exempláři přestávám počítat... Jsem u vytržení! V něco takového jsem vůbec nedoufal. Povedlo se nám chytit migraci mločích samic, které se přesouvaly do tůněk v potoce, aby zde nakladly mladé. Mloci jsou totiž v našich končinách živorodí. Larvy se z vajíček vylíhnou již v matčině těle a ty potom kladou do vody mladé. Ti samozřejmě ještě nejsou zcela vyvinutí. Vypadají asi jako dospělí s velkou hlavou, za níž mají vějířovité žábry, jimiž v larvárním stadiu ve vodě dýchají. V době kladení jsou ale velcí pouze 2,5-3 cm. Jejich zbarvení je v té době nenápadné, šedohnědé, bez žlutých skvrn. Samice byly zkrátka všude kam se podíváš. Stačilo si jen vybrat, zalehnout, zakleknout, či zaujmout jakoukoli polohu a věnovat se focení. Jen bylo třeba dávat obzvlášť pozor a příliš nešlapat ve vodě, neb mladí byli téměř všude. Pár slušných fotografií jsem nakonec pořídil. Uondán, upatlán od bláta, ale s výjimečným pocitem, že jsem mohl být "u toho",  jsem se s bráchou asi po třech hodinách vydal zpět do kopce, zpět domů....... Už tehdy my bylo jasné, že jsem tam nebyl naposledy...

Další fotografie naleznete pod odkazem níže..