Jdi na obsah Jdi na menu

Kalous ušatý

 (Asio otus) je středně velký druh sovy z čeledi puštíkovitých, hnědého a černého zbarvení s charakteristickým prodlouženým opeřením kolem ušních otvorů, díky kterému získal svůj název v mnoha světových jazycích.

České republice se jedná o jednu z nejhojnějších a nejrozšířenějších sov vůbec. Jejím přirozeným biotopem jsou převážně řídce porostlé otevřené kulturní krajiny, přes den se často zdržuje v lesích. Obývá všechny kontinenty severní polokoule a izolovaně se vyskytuje také v Africe, na svém areálu rozšíření přitom tvoří celkem 4 poddruhy.

Je aktivní za soumraku a v noci, v zimě přes den se přitom často zdržuje v menších skupinách. V jeho potravě se nejčastěji objevují hlodavci, díky čemuž je považován za užitečného, ale požírá také jiné savce, menší druhy ptáků a hmyz. K hnízdění nejčastěji využívá opuštěná hnízda krkavcovitých ptáků, kam klade 3–7 světlých vajec.

Kalous ušatý náleží mezi středně velké druhy sov. Co do velikosti je srovnatelný s holubem domácím  nebo s blízce příbuzným puštíkem obecným , v porovnání s ním je však zřetelně štíhlejší. Délka jeho těla činí 35–40, průměrně tedy 38 cm a v rozpětí křídel měří 90–100 cm. Hmotnost se u samců pohybuje mezi 220–305 g, u samic pak mezi 260–435 g.

Podobně jako všechny druhy sov má i kalous ušatý skvěle vyvinutý sluch a zrak, svou kořist dokáže dokonce lokalizovat i v naprosté tmě. Významně mu přitom napomáhá asymetrické umístění ušních dutin, kdy levá je výrazně výše položená než ta pravá. Zajímavé je také to, že má zrak uzpůsobený k vidění na větší vzdálenosti, přičemž na blízko vidí špatně. Dalšími znaky typické pro většinu sov jsou ostré drápy na silných končetinách a ostrý zahnutý zobák.

Je porostlý hustým, velmi měkkým peřím světle až tmavě hnědého zbarvení. Vrchní část těla je tmavší s různorodou kresbou, spodina těla je zase posetá množstvím černých podélných skvrn. Jeho charakteristickým znakem jsou dlouhá pera kolem uší, která však, ačkoli tak vypadají, nemají žádný podíl na lepší kvalitě sluchu. Nápadný je také jeho oválný tvar obličeje s dobře patrným bílým peřím v závoji kolem žlutočervených očí ve tvaru písmena X.

Obě pohlaví jsou si velmi podobná, samice jsou však na přední straně těla nepatrně tmavší, mláďata v prachovém šatě jsou celá světlá s tmavým opeřením kolem očí a mladí ptáci mají v porovnání s dospělci zase volnější peří.

Létá velmi tiše. V letu se dá rozeznat od jiných sov podle silné hlavy, dlouhých úzkých křídel a pomalého mávání křídel, jeho dlouhá pera na hlavě však patrná nejsou, v letu je totiž drží přitisklé u hlavy.

Ozývá se zřídkakdy, ale jeho hlas je většinou slyšitelný i na větší vzdálenost. Samci vydávají krátké, tlumené, pravidelně se několikrát za sebou opakující „hú“, samice se ozývají ještě méně než samci a jejich hlasový projev se podobá pískání na hřeben. Mláďata na hnízdě se pak potravy dožadují naříkavým, kolísavým, pískavým „puí“.                           

V České republice je kalous ušatý po celý rok široce rozšířen. Je také vůbec naší druhou nejhojnější sovou, hned po puštíku obecném; v ČR hnízdí v počtu 4 000–7 000 párů, a to až po nadmořskou výšku 1 000 m. Přes zimu na naše území navíc zalétávají i ptáci ze severní a východní Evropy. Jeho populace je však v současné době zde podobně jako na území mnoha světových států na poklesu.

Kalous ušatý je velmi skrytě žijící pták s noční aktivitou (výjimku tvoří období, kdy migruje, a období, kdy obstarává potravu pro mláďata). Den tráví většinou vysoko na stromech v těsné blízkosti kmene, kde je díky svému hnědému zbarvení a štíhlému tělu velmi těžce zpozorovatelný. Při přímém ohrožení se načepýří, čímž opticky zvětšuje svou velikost, syčí a klape zobákem. Toto obranné chování lze přitom pozorovat již i u mláďat v hnízdě. V zimě se často sdružuje do malých skupin, které přes den odpočívají v těsné blízkosti u sebe. Kalous ušatý se občas stává kořistí velkých dravců, jako jsou např. orlijestřábisokoli  a občas dokonce i jiných druhů sov, zejména pak výra virginského . Pro vejce a mláďata v hnízdě pak představují největší hrozbu krkavcovití  a mývalové .

Více než 90 % veškeré potravy kalouse ušatého tvoří drobní hlodavci, nejčastěji hrabošimyšicenorníci, mladí potkani  a krysy. Dále jsou v jeho potravě zastoupeni i jiní malí savci, jako jsou např. veverky, mladí králícirejsci či krtci, ale své menšinové zastoupení zde mají i netopýři, ptáci až do velikosti kosa  nebo špačka (ačkoli zde převládají malí pěvci, jako jsou vrabci  nebo pěnkavovití ), hmyz (např. brouci) a obojživelníci (nejčastěji žáby). Na svou kořist přitom číhá z vyvýšeného místa a poté, co ji zaznamená, na ni velmi rychle útočí. Následně ji usmrcuje pomocí svých ostrých drápů a silného zobáku, a pokud je to možné, tak ji polyká celou najednou; pokud ne, odnáší ji ve svých drápech na vyvýšeného místo, kde ji postupně požírá.

Nestravitelných zbytků, jako jsou např. kosti nebo srst, se následně zbavuje zhruba dvakrát za 24 hodin v podobě 5,1 x 1,9 cm velkých, podélných, šedých chuchvalců známých jako vývržky. Tyto vývržky (tzv. plky) jsou nejen dobrým zdrojem informací o jeho hojnosti v různých lokalitách, ale také jde na základě nalezených zbytků v nich zjistit, jaká kořist je v jeho potravě v dané oblasti zastoupena nejpočetněji.

Zdroj : Wikipedie